„Staré“ Oblak Coffee a jeho příběh (update „konec jedné éry“)

Oblak Coffee sice nedávno při „Takeover Party“ získalo nové kávové rodiče z Chroast Coffee Roastery, to ale nic nemění na tom, že je to novým pokračováním toho, co bylo s láskou a nadšením vybudováno. Na „starý“ Oblak a to, jak mi přirostl k srdci, nikdy nezapomenu, zároveň se ale moc těším, co nového mě v něm čeká. Ale už zpět k povídání o zavzpomínání na samotný vznik této kavárny.  

O brzkém otevření nové vršovické kavárny jsem se dozvěděla krátce před tím, než jsem (v létě 2018) odjela do Chorvatska. Pamatuji si, jak mě rozčilovalo a zároveň mrzelo, že odjíždím zrovna v ten den, kdy mají prvně otevřeno. Ačkoliv jsem byla tak daleko, jejich kávě jsem vlastně byla nejblíž, jak můžu. Už od jara (2018) jsem doslova zamilovaná do chorvatské pražírny Cogito Coffee, od které mají měli v novém „starém“ Oblak Coffee zrnka. Náhoda? Nemyslím si.

Pozn.a víte co? Už v textu změny přeškrtávat a přepisovat nebudu, nechám to tak, jak to na mě tehdy působilo a o „novém“ Oblaku vám povyprávím jindy… 🙂

Nakonec jsem se ale dočkala. Už druhý den po návratu jsem seděla v útulném výklenku okna, které kdysi nejspíš bývalo výlohou a popíjela výborný espresso tonic.

Původně jsem si myslela, že půjde o malinký espresso bar, kde budou tak maximálně čtyři místa k sezení. To jsem se ale mýlila. Kavárna má vepředu velký barový pult s usměvavou a velmi milou baristkou a růžovým do interiéru perfektně zapadajícím strojem na espresso La Marzocco. U okna je pak ono útulné sezení ve výklenku pro jednoho a vedle stůl. Když se pak vydáte dozadu, ocitnete se v malém „pokojíčku“, kde se u stolu hned před oknem nejlépe vychutnává luxusní horká čokoláda od Jordi’s a espresso. V ten chladný podzimní den to byla ideální kombinace.

Celé to na mě působí čistě a vyladěně – cihlová zeď jen natřená na bílo, různě zajímavě nabarvený dřevěný nábytek, zelené rostliny, žárovky visící ze stropu i jako stojací lampy, knihy o kávě a originální obrazy. Je to moderní, čistá kavárna s převládající bílou barvou trefně doplněnou o pastelové doplňky v růžové, žluté a modré. Díky malým detailům působí útulně. Navíc si mě získala otevřená a přátelská atmosféra, která není pro všechny kavárny samozřejmostí. Už za tu krátkou dobu, co je na světě si evidentně získala své stálé zákazníky a já se tomu ale vůbec nedivím.

K té pohodě se mi úplně dokonale hodilo cappuccino, které bylo jedno z prvních káv, které jsem si v Oblak Coffee dala. Bylo opravdu jemné jako obláček. V mléce byla cítit oříšková chuť kávy a skvěle k sobě s mlékem ladily.

Potěšilo mě také to, že nemají klasická brčka, ale krásná skleněná. Je sice potřeba si dát pozor na kousání (což pro mě byla výzva), ale jsou krásná a ještě šetří přírodu.

Ta přátelskost, filtrovaná káva a úsměvy si mě nakonec získaly natolik, že jsem překonala své stydlivé já a rozhodla se požádat majitele, aby mi povyprávěli, co je ke kavárně vedlo.

„Maruška, otevřeme si kavárnu.“ Se smíchem mi vyprávěla majitelka, jak to vlastně všechno začalo. Jednoho večera jí tohle manžel sdělil a ač to tehdy mohlo znít nepředstavitelně, oba manželé teď za kávovarem své vlastní kavárny kouzlí voňavé šálky plné radosti. Oba pochází z Chorvatska a nyní žijí v Praze. Marina je původně fyzioterapeutka a Slavko IT specialista.

„S kávou vlastně začal manžel.“ Vysvětlovala mi majitelka. Propadl kávové kultuře a všemu kolem ní. Jedním ze stěžejních momentů na cestě za Oblak Coffee byl Prague Coffee Festival 2016 v Kafkově domě. „Já jsem tam tehdy nešla, šla jsem místo toho s kamarádkou na kávu.“ Smála se Marina. „Byl jsem tam na přednášce na téma Coffee Bussiness a když jsem slyšel přednášejícího, věděl jsem, že on je ten jediný, od koho se chci něco o kávě naučit.“ Vysvětloval mi Slavko, spolumajitel kavárny. Brzy na to oba propadli výběrové kávě. Postupně si domů začali pořizovat pomůcky na přípravu alternativ až si pořídili i kávovar. „Byl to sice jenom De Longhi, ale na začátek to bylo dobré a mohli jsme trénovat šlehání mléka.“

Jejich byt se proměnil v takovou malou kavárnu „Spoustu těch věcí, co tady vidíte jsme měli doma.“ Ukázal kolem sebe Slavko. Oba mi pak vyprávěli své dobrodružství provoněné výběrovou kávou, kdy doma ochutnávali všemožná zrna a dělali si takové domácí cuppingy. „Jednou jsme si udělali asi pět druhů kávy a očíslovali si je. Druhý den jsme si je pak zpřeházeli a zkoušeli je správně přiřadit po chuti k číslu ze včera.“ Dokonce si jednou vyzkoušeli upražit vlastní kávu, která prý nebyla až tak dobrá, protože samotná zelená zrna „nebyla nic moc extra“.

„No, a pak jsme prodali auto a koupili si Marzocco.“ Usmála se Marina a objala svůj pastelově růžový stroj na espresso. Prozradili mi, že stroj byl původně černý a než dostal svou ikonickou podobu, byl i žluto-černý. „Ta růžová sem ideálně zapadá.“ Poznamenala jsem a Marina mi přitakala. Nechtěli mít ale růžové všechno, aby to „nevypadalo jako barbie shop“, chtěli ale nějaké růžové detaily. Růžovou měli v plánu zakomponovat třeba do dřevěných židlí, které si všechny sami namalovali. „No, jednou jsem přišla po práci do kavárny, bylo nějak osm a Slavkův tatínek nám pomáhal s malováním…. Všechny židle byly růžové! Mě se to prostě nelíbilo, tak jsem je do noci přemalovávala a to hned několikrát, dokud mi to nepřišlo perfektní.“ „Teď máme jen jednu židli růžovou.“ Doplnil ji s úsměvem Slavko.

Za Oblak Coffee se skrývá spoustu vzpomínek a úsměvných příběhů. Tak třeba když natírali podlahu, která byla původně černá, dělali to dlouho do noci a v přední části kavárny nabarvili jen půlku, aby měli kam dát věci. Když byly v zadní části kavárny, uslyšeli hlasy. Někdo byl u vchodu. Uviděli tři policisty, jak si to směle kráčí po čerstvě natřené podlaze. „Né!“ Zakřičela Marina. „Co ne?“ Nechápal policista. „Vy tu máte tu party s hlasitou hudbou?“ Zeptal se druhý. „Ne, mi tu nemáme ještě ani elektřinu.“ Vysvětlili jim. Pánové odešli do vedlejšího vchodu s čerstvou barvou na podrážkách a Slavko s Marinou mohli začít od znova… V oné zadní části barva na podlaze nedržela, a tak tam nakonec dali dřevo. „A líbí se mi to ještě víc.“ „Jo, je to úplně jako obývák.“ Přikývla jsem.

Chtěli vytvořit kavárnu, jaká jim tu chyběla. Svěřili se mi, že znají spoustu úžasných kaváren s výbornou kávou z českých pražíren, ale ještě se jim nepodařilo nalézt takovou, kde si člověk bude moct přijít popovídat s baristou, všechny bude znát a prosedí klidně celé odpoledne nad šálkem kávy. Chtěli vytvořit místo, které bude nabízet jak prostor pro konverzaci a setkání, kam si můžete zajít, když je vám smutno anebo nemáte co dělat, ale i takové, kam se můžete uchýlit při práci, studiu či klidném odpočinku. Marina se mi přiznala, že ji mrzí, že v Chorvatsku je na takových místech mnohem otevřenější atmosféra a takovou se tu snaží vytvořit. A za mě se jim to podařilo na jedničku. Z kavárny je cítit, že ji vedou lidé, jejichž vášní je káva a svou práci milují. Rádi poznají své zákazníky a prohodí s nimi pár slov, zjistí jak mají kávu nejraději a budou jim ji s láskou připravovat. Sami vnímají tu vášeň pro kávu jako hlavní motivaci. „Nechci být milionář a vydělávat velké peníze, chci dělat to, co mě baví.“ A to je přesně věta, která vystihuje celé Oblak. Je o lásce ke kávě a tak to má být.

Už jste mladičkou kavárnu navštívili? Jestli ne, tak byste to měli co nejdřív napravit!

P.S.

A víte proč si vybrali zrovna chorvatskou pražírnu Cogito Coffee? Není to sice největší chorvatská pražírna, ale když jejich kávu ochutnali a poznali se se třemi jejími majiteli (kteří se mimochodem všichni jmenují stejně), tak věděli, že tohle jsou lidé, kteří kávu praží prostě protože ji milují a nehrají si na žádné „dokonalé odborníky“. A to mi k celému Oblak Coffee perfektně sedí.

Ruská 557/30, 101 00, Praha 10-Vršovice, Česko