Vítám vás u pokračování zatím poměrně mladé rubriky, ve které si povídám nejen o kávě se zajímavými lidmi, které mám kolem sebe. Věřím tomu, že si čtení užijete, i když zrovna svůj šálek kofeinového potěšení nemáte po ruce. Prosím potlesk a přivítejte v záři reflektorů další takovou osůbku.
Mladá milovnice knih a divadla, narozena v prosinci 1992, která vystudovala Vyšší odbornou školu hereckou v Praze, studuje na FF UK a je nyní zaměstnána v Divadle Radka Brzobohatého. Seznamte se s Alžbětou Fišerovou.
Co tě přivedlo k herectví a hlavně divadlu? Věděla si vždy, že bys chtěla být herečka anebo sis přála něco úplně odlišného?
Od malička jsem chtěla být paní učitelkou, často jsem si na ni také hrála. Bavilo mě rozdávat špatné známky a neustále nutit děti, aby mě poslouchaly a nezlobily. Až na gymnáziu jsem se přihlásila do dramatického kroužku, který vedl Jiří S. Richter. Ten mě nakonec k divadlu přivedl. Zajímavé je, že jsem se s ním teď po letech znovu potkala a studuji s ním teď jednu dialogickou hru, kterou bude režírovat a která bude brzy k vidění v NeBYTdivadélku v Praze.
Narazila si na své cestě k divadlu na nějaké překážky?
Na velké, hlavně osobní. Už během posledního ročníku na gymnáziu jsem se začala připravovat na přijímací zkoušky na DAMU. Připravoval mě právě Jiří S.Richter. Dostala jsem tenkrát pořádně zabrat. Ani ne tak od něj, jako od učitelky zpěvu, ke které jsem tenkrát docházela. Neustále jsem poslouchala, že nejsem dostatečně výrazná a nemám potřebnou energii, že to nevypadá dobře. Byla jsem pod obrovským tlakem. Když jsem pak předstoupila na DAMU před komisi, potichu a nervózně jsem přednesla báseň, zazpívala a v křeči předvedla monolog. Pak jsem poděkovala a v podstatě utekla. Není divu, že mě nepřijali. Na dva roky jsem potom o divadlo ztratila zájem, začala jsem studovat na FF UK obory Švédštinu a Český jazyk. Divadlo mi ale začalo chybět, tak jsem se k němu vrátila. Na DAMU už jsem ale nešla. Vystudovala jsem Vyšší odbornou školu hereckou v Praze.
Herectví tedy očividně není to jediné, čemu se věnuješ?
Je to to hlavní, protože mi to zabírá nejvíce času. Kromě toho také stále studuji na FF UK, k výše zmíněným oborům jsem ještě přibrala obor Religionistiku. Také ráda čtu a maluji nebo vyrábím různé dekorace a provádím jiné ruční práce. Relaxuji při tom. Ale není to moc prezentovatelné. 😀
Vím, že mnoho herců nemá vystudované herectví a přesto jsou skvělí, jaký na to máš názor? Jaké bylo studium herectví?
Tento rok jsem studium herectví na výše zmíněné VOŠH dokončila. Nemyslím si ale, že by k herectví člověk školu potřeboval. Určitě není na škodu, člověk se díky ní rozvine hlavně po pohybové stránce, ale nemá díky tomu zajištěnou budoucnost ani záruku, že svoje řemeslo skutečně ovládá. Je mnoho herců, kteří mají talent a žádnou školu nemají. Navíc nejvíce se člověk vždy naučí v praxi. Studium na VOŠH bylo náročné, ale moc mě bavilo a přineslo mi spoustu blízkých přátel i práci v divadle.
Můžeme tě někde vídat stále anebo hraješ různě na příležitostných představeních?
Hraji v Divadle Radka Brzobohatého ve čtyřech inscenacích – Petr a Lucie, Lakomec, Maryša a Přelet nad kukaččím hnízdem. Kromě Maryši se všechny tituly v divadle hrají pravidelně a jezdí se s nimi i zájezdy. Maryša se snad na jeviště brzy vrátí. Pokud vše dopadne dobře, budu snad pravidelně hrát i v již zmíněném NeBYTdivadélku. Je to malý, útulný prostor, který nabízí zase úplně jiné možnosti pro herce i pro diváka.
Máš nějakou „vysněnou“ divadelní hru, případně roli, ve které sis od začátku své kariéry chtěla zahrát? Anebo se ti to už povedlo?
Nad touhle otázkou jsem už několikrát přemýšlela a zjistila jsem, že vysněnou roli nemám. Obecně mám ráda charakterní postavy žen, které mají hlubší psychologický podkres. Na škole jsem se s takovou rolí setkala, ale šlo jen o dva monology v rámci zkoušek. Na jevišti jsem ještě to štěstí neměla.
A co pro tebe vlastně herectví znamená, je to „jen povolání“ anebo „něco víc“?
Asi nemám konkrétní slovo proto, co pro mě herectví přesně znamená. Je to pro mě něco mezi kreativní hrou, osobní terapií, poznáváním sebe sama a někdy, pokud má hra co říci, nástrojem promlouvání k lidem.
Co tě na hraní nejvíc baví?
Nejvíc mě baví spojení s diváky, které během představení vzniká. V tom vidím i největší přínos herectví. Nejlépe vykonaná herecká práce se pozná tak, že si divák něco odnáší, že se o sobě něco dozví, nad něčím se zamyslí.
Máš nějaký herecký vzor anebo někoho, kdo tě inspiruje?
Nejvíce mě inspirují lidé, které potkávám na ulici, situace, které mezi nimi vznikají, logika jejich vztahů. Stejně inspirativní je pro mě i moje rodina. Pokud při studování a zkoušení hry narazím na nějakou problematickou situaci, s jejímž ztvárněním si nevím rady, snažím se vybavit si podobný případ, který znám ze svého života. Díky Bohu, nefunguje to tak u válečných a jiných podobných zážitků. Ostatními, mnohdy bizarními zkušenostmi, mě má rodina a mí přátelé zásobují neustále. 😀 Pokud jde o herecký vzor, jednou z naších nejlepších hereček je pro mě Simona Postlerová. Je vždy přirozená a přitom jí na jevišti věříte každé slovo. Mám dokonce to štěstí, že jsem se s ní mohla seznámit osobně. Je to velmi příjemná a něžná paní.
Jsou teď v divadle nějaké „moderní trendy“, které se ti líbí anebo naopak nelíbí?
Jedním z nejvýraznějších moderních trendů naší doby, je inscenování klasických her moderním způsobem. Nemám nic proti moderní realizaci, pokud se podíváte například na nynější anglické inscenace Shakespeara, tají se vám dech. Přitom jsou herci oblečeni v moderních šatech a mnohdy nepotřebují žádné rekvizity ani kulisy. V našich divadlech se bohužel setkávám s moderními hrami jiného typu. Jde často o zpracování přeplněná zvláštními symboly všeho druhu – Hamlet s potapěčskými brýlemi plavající v bazénu, Maryša zahazující plastové kelímky na pití… Pro mě je to moderní úprava příběhů, které upravovat vůbec nepotřebují, jsou natolik silné, že jim stačí právě jen jednoduché kostýmy a čistý herecký výraz. Takových představení je u nás velmi málo, já jsem například na téměř žádné nenarazila, kromě inscenací Shakespeara v Divadle v Celetné. Naopak jsem narazila právě na „moderní klasiku“ přesně tak, jak ji nemám ráda. Velmi pověstné takovou tvorbou je Národní divadlo, které by mělo být zárukou kvalitní klasiky. Alespoň podle mého názoru. A není to jen můj názor. Slyšela jsem si takhle stýskat i diváky u nás v divadle. Možná neplatí tvrzení, že lidé nechodí na klasiku, možná je to tím, že na klasiku není kam chodit.
A teď trošku změním téma, přeci jen si povídáme v kavárně, ty sis sice dala limonádu, ale máš ráda kávu?
Kávu miluji. Limonádu jsem si dala, protože mám teď bohužel menší a snad dočasné zdravotní problémy, jinak bych za dobu, co tu sedíme, vypila kávy minimálně dvě.
Tak to ti přeji, ať je to co nejdříve v pořádku. A jakou kávu máš nejraději?
Nejraději mám kávu s mlékem. Vím, že jsi mi jednou udělala filtrovanou kávu, jak ji piješ ty, a nedala jsi mi do ní mléko, abych cítila její plnou chuť. Ta byla ale opravdu jemná. Kávu, kterou dostanu běžně v kavárnách a restauracích bych bez mléka vypít nedokázala. Bývá moc silná a hořká.
Máš nějakou oblíbenou kavárnu, kam se vždy ráda vrátíš?
Mám. Je to kavárna Café Velbloud (pozn. přečíst si o ni můžete zde) na náměstí v Dobříši. Je to z ruky, vzhledem k tomu, že jsem z Prahy, ale cesta stojí za to. Mají tam výbornou kávu, chai latte a můj oblíbený vanilkový krém. Dělají tam také dobré toasty. Kávu si můžete koupit i s sebou domů, pražená zrna i mletou. Velmi příjemná je také tamější atmosféra. Je tam také malý antikvaritát, kde jsou knihy volně k rozebrání. Tam vždycky strávím spoustu času.
Café Velbloud mám také moc ráda. Ale teď poslední kávová otázka, naznačila si, že bys za tu dobu, co tu spolu sedíme, vypila kávy alespoň dvě, jak často kávu tedy piješ?
Kávu piji denně. Vždy k snídani a potom ještě odpoledne, po obědě, když mám čas. Káva pro mě znamená pohodu a klid. Nejlepší je vypít si ji někde v klidu z hrníčku s knížkou, doma. Ale uklidňuje mě i pohled na kelímek plný kávy někde při práci, například při zkouškách v divadle pro mě znamená takovou pomyslnou oázu odpočinku trvajícího pár minut, než režisér zase zavelí, že je potřeba pracovat. Hned vedle našeho divadla v Opletalově ulici je italský krámek s různými italskými produkty – sýry, šunkami, víny atd. Dělají tu výbornou kávu, kterou si vždycky beru s sebou.
Káva a kniha, to je pro mě dokonalost… Ale už se nám krátí čas… je něco, co bys na sebe ráda prozradila, ještě než se rozloučíme?
Nemám teď po ruce žádnou pikantnost, kterou bych vytáhla z rukávu. Můžu na sebe prozradit, že mám nezkrotitelnou vášeň pro sladké a staré knihy (kromě hezkých mužů, samozřejmě :D). Starých knih mám doma hromady, často ani nevím, o čem jsou, protože je nestíhám číst, ale voní po starém papíru a mají krásné přebaly. Takže kdyby náhodou někdo zašel do našeho divadla, kam všechny srdečně zvu, může mi v šatně nechat čokoládu nebo malou, starou knížku, klidně tu, co najde doma po dědovi. Budu skákat radostí.
P.S.
A jako bonus, v jaké roli tě v nejbližší době můžeme vidět hrát?
Pravidelně mě můžete vidět v Divadle Radka Brzobohatého v rolích Lucie (Petr a Lucie), Mariany (Lakomec) a Candy (Přelet nad kukaččím hnízdem). Snad také vyjde společný projekt nás bývalých spolužáků z VOŠH, se kterými bychom chtěli obnovit velmi úspěšnou inscenaci My děti ze stanice ZOO, která pravidelně zaplňovala školní PiDivadlo na Letné a inscenaci Její pastorkyňa v režii Martina Vokouna. Zatím jsme ve fázi získávání autorských práv a řešení prostor, ale snad vše půjde dobře. Od září začnu zkoušet dialogickou hru s již zmíněným Jiřím S. Richtrem. Ještě neznám datum premiéry, ale na mých facebookových a instagramových stránkách vše včas zveřejním. A kdyby si chtěl někdy někdo jen tak popovídat o divadle nebo o Švédsku, může mi napsat nebo mě zkusit najít v bistru v budově Filozofické fakulty na Staroměstské. Mají tam výbornou kávu.