Mikyna je pro mě tak trochu začarovaným místem. S mojí nejmilejší spolukávomilkou se totiž už tři roky domlouváme, že si uděláme výlet do Liberce na pořádný brunch, ale z měnších i větších důvodů to vždycky musíme posunout. Jednou jsem se dokonce při cestě domů z prodlouženého víkendu, která náhodou vedla přes Liberec, ocitla uvnitř Mikyny a za nasávání poklidné nedělní atmosféry provoněné kávou doplněné krásným pohledem na dorty, jídlo a interiér jsem se dozvěděla, že mají beznadějně plno. Vyšší kávová moc asi zkrátka nechtěla, abych si pochutnala na dobrotách z Mikyny bez mé kamarádky… Odešla jsem alespoň s kávou s sebou a s hloubavým přesvědčením, že se sem prostě nikdy nedostanu. Nakonec se to ale přeci jen povedlo.
„My jedeme do Liberce! Já tomu nemůžu uvěřit.“ Smála se na mě po cestě kamarádka. „No, ještě tam nejsme, tak to nezakřikni.“ Popichovala jsem ji a v duchu si říkala, že bych se tomu snad ani nedivila. „Stejně, kdybyste tam měly jet samy, tak to zase zrušíte.“ Ozvalo se vedle ní. „Hlavně, že se k tomu nemůžeme dokopat tak dlouho, až si vyrazíte na brunch během nouzovýho stavu a okýnkovýho provozu…“ Ta mírná absurdita mi v tom vlastně dávala perfektní smysl. Už po cestě jsme si po telefonu objednali, abychom si to jen v klidu vyzvedli a nemuseli na nic čekat (a taky aby se náhodou nestalo, že to zase nevyjde).
Z výdejního okénka se na všechny mile usmívala slečna a sem tam na chvíli zmizela, aby přinesla lákavě vonící krabičky s jídlem a kelímky s kávou. Když jsme čekali na svoji objednávku, pokukovala jsem skrze okna na spící kavárnu a doufala, že snad brzy znovu ožije a já se konečně posadím třeba na jednu z těch krásných dřevěných židlí. Z přemítání mě probrala informace, že už je naše jídlo připravené. S pohledem na všechny ty krabičky a držáky na nápoje mě napadlo, jestli jsme to trochu nepřehnali, ale s prvním ochutnáním jsem pochopila, že takových dobrot není nikdy dost.
Usadili jsme se naproti kavárně u zelených keřů a z kamenného okraje květináče (asi?) jsme udělaly stůl. Sotva se to tam všechno vešlo. Na tváře nám svítilo slunce, bylo krásně teplo a vlastně to celé mělo něco do sebe. Jen jsem si užívala ten krásný moment a byla ráda, že jsem na chvíli někde jinde.
Nevěděla jsem, čím začít. Všechno vypadalo krásně. Tak jsem si usrkla svého cappuccina a vychutnávala si příjemně oříškovou chuť zjemněnou mlékem. Po chvíli jsem to nevydržela a ochutnala od ostatních i filtrovanou kávu, které se nedalo nic vytknout. Podle mě k dlouhým a pozdním snídaním filtrovaná káva prostě patří.
Pak jsem se konečně dostala ke svému chlebu. Dala jsem si ho s čerstvým tvarohem, vajíčkem, ředkvičkami a pažitkou. Tuhle kombinaci mám opravdu ráda, a tak mi udělalo neskutečnou radost, že ho zrovna ten den měli. Když jsem ho ukusovala a střídavě usrkávala kávu, napadlo mě jen jak je možné, že něco tak jednoduchého chutná tak fantasticky?
Ochutnala jsem také avokádovou topinku s vejcem. Zajímalo by mě, čím byla pod avokádem namazaná, protože to bylo vynikající a krásně to doplňovalo svou pikantností jemné avokádo.
Při ochutnání smaženky jsem se vrátila o pár let zpátky a byla zase malá. Bylo to jedno z mých oblíbených prázdninových jídel a v Mikyně ji opravdu umí.
Co také stojí za to jsou jejich limonády. Já si dala levandulovou, protože kdykoliv je někde něco s levandulí, tak neodolám – byla aromatická a slaďoučká. Moc zajímavá byla i kombinace hruška s kardamomem a pro fanoušky kombuchy mohu doporučit jejich domácí v krásné lahvičce.
Když už šlo o ten brunch, dostali jsme chuť na nějaký drink. Původně nás napadlo prossecco nebo víno, ale vzhledem k omezenému provozu bychom si mohli dát jen lahev, a tak jsme nakonec ochutnali Johannes cyder, a to hned od každého jeden – extra suchý a polosladký. Vřele doporučuji.
Dilema nastalo při výběru sladké tečky. Lákavě znělo snad úplně všechno – brownies, cheesecake, smetánek… nakonec ale zvítězil arašídový dort se slaným karamelem. Řeknu vám, kdyby mi ho někdo dal celý, tak ho klidně sama sním. Při příští návštěvě ale musím ochutnat jejich loupák, usedavý pláč asi pětiletého chlapečka po zjištění, že už jsou všechny vyprodané, mě přesvědčil, že musí být neodolatelný.
Už se těším, až se všechno vrátí do starých kolejí a já se vydám do Mikyny znovu (snad se mi to kouzlo podařilo prolomit a nebude to tak komplikované). Uvnitř je to totiž tak příjemné a krásné, že by to dodalo celému gastronomickému zážitku ještě něco navíc (i když to už asi nejde).
Co vy a Mikyna?
P.S.
Věděli jste, že Mikyna vznikla původně jako foodblog nadšených lidí, které spojovala (a stále spojuje) láska k jídlu?
5. května 62, 460 01, Liberec, Česká republika