Kavárna co hledá jméno – snad se nám vrátí…

Dlouho jsem přemýšlela, jestli je vhodné začít takovou “bombou” jako je Kavárna co hledá jméno. Napadlo mě, jestli tím nenastavím laťku ostatním kavárnám tak vysoko, že nikoho nebudou už zajímat. Po chvíli jsem ale došla k závěru, že začít právě tímto místem, bude vlastně geniální – bude to jasné znamení, že se nespokojím jen tak s něčím, a že kvalitní kávu musí vždy doprovázet i jedinečné prostředí. Navíc jsem si uvědomila, že já znám Kavárnu co hledá jméno už od jejího otevření a rozhodně mi to nebránilo v objevování nových povalečských úkrytů. No, myslím, že kávomilci to zajisté pochopí…:) 

Jak tedy začít? Pochvalou úsměvné obsluhy? Popisem kávy? První návštěvou? Nebo druhou? Třetí…čtvrtou? Vlastně už ani nevím, kolikrát mi toto místo pomohlo “utéct od reality”. Asi bych ani v hlavě nespočítala, kolikrát jsem si objednala flat white, když jsem se musela učit, nebo latté či cappucino k fantastickému moučníku, či teplé chai latte anebo čaj na zahřátí promrzlých rukou, kolikrát mi dodalo energii espresso, kolik sklenic domácích limonád od těch nejnetradičnějších až po ty nejtradičnější příchutě mě osvěžilo v letních měsících – a když už jsem u toho léta, co teprve ledový flat white anebo espresso tonic! 

A pokud se pozvolna přesunu k jídlu, rozhodně nesmím zapomenout na ten neopakovatelný zážitek, kdy jsem ochutnala jejich letní specialitu – lívance s čerstvými jahodami, šlehačkou a domácím karamelem. Slova: “Kdyby vám, cokoli došlo, stačí říct a dodáme… karamel, šlehačku…” mě upevnila v pocitu, že jsem v ráji… Asi jako při té již zmiňované první návštěvě, kdy jsem se s tichým obdivováním s kamarádkou usadila v pohodlném křesle hned vedle starých kamínek a byla fascinována nejen krásným a především neobvyklým prostředím, ale také tím, že jsem poprvé v životě byla v kavárně tak brzy, abych byla první zákazník. Za tepla, které mi ohřívalo má prochladlá záda, jsem si objednala svou první kávu. Nazvala bych ji kávou co nemá jméno, protože už si nepamatuji, jaká to byla…

Před letošními Vánoci jsem ke cappucinu ochutnala jejich domácí cukroví, rozhodně doporučuji zkusit, pokud bude příští Vánoce opět v repertoáru tamních dobrůtek. A jestli jste na něco ostřejšího, dejte si gin s tonicem anebo pro dámy (beru to z vlastní zkušenosti) je ideální víno. Možná, že Vám pak ten kosmonaut na zdi, co ho vždy pozoruji, opravdu navodí pocit pobytu na úplně jiné planetě plné klidu, pohody a příjemné hudby dodávající tu poslední třešničku na dortu.

Jediné, co jsem ještě “nevyzkoušela” je účast na jedné z mnohých uměleckých vernisáží, přednášek a podobných akcí. Rozhodně to ještě musím napravit. 

Zní to, jako že není co vytknout, což je naprostá pravda. Jediné, s čím člověk musí počítat je, že se může stát, že nebude volné místo na sezení, ale káva s sebou na procházku po Praze také není špatný nápad, ba dokonce prospěje zdraví. 🙂

P.S.

 

Záměrně přidávám fotografie pouze kávy, aby to povzbudilo všechny k prozkoumání kavárny osobně.

 

Stroupežnického 10, Praha 5, Česká Republika