“Jak daleko ještě?” “Už je to tady za rohem, jsem si jistá!” “No, jasně, pak tam přídem a nic tam nebude.” Ale pamatovala jsem si to dobře, kavárna útulná už z dálky se na tom rohu, ke kterému jsem naši “expedici” vedla, opravdu nacházela.
Vstoupili jsme do útulné kavárny s nepřeberným množstvím dezertů a pečiva. Vpravo vedle pultu byla zmrzlina, kterou si zrovna objednávala malá holčička. Poručila si jí posypat gumovými medvídky a čokoládou. Milá slečna ji vyhověla ve všem, co si vymyslela a ještě se na ni usmívala a při odchodu zamávala.
My jsme se vydali po schodech nahoru a objevila se před námi velká místnost plná stolů a židlí. Z velkých průzračně čistých oken byl vidět starý kostel, který je na náměstí před kavárnou. Celý interiér byl laděn do příjemné a jemné zelené barvy. Ze stropů zdobených štuky se pohupovaly staré lustry a po stranách ze stěn vyrůstaly malé lampy. Na každém ze stolů se pyšnila květina a obsáhlý lístek s místní nabídkou. Později jsme zjistili, že když se vydáme do další místnosti vedle, objevíme malý salonek a především dětský koutek plný hraček (a dětí, samozřejmě).
Co mě ovšem zaujalo nejvíc, byl velký starý přístroj na výrobu espressa. Fascinovaně jsem si ho několikrát prohlížela a přemýšlela, jestli by se ještě dal použít, anebo jeho éra slávy už dávno pominula…? Kolik lidí se kolem něj už pohybovalo? Kolik příběhů už si asi vyslechl? Kolik tajemství nesmí prozradit? Kolik kil kávy už zpracoval? A vůbec – kolik mu je let?
Pozvolna jsme se nechali unést vůní kávy a čekali na tu naší. Atmosféru nám krásně doplňovala plápolající čajová svíčka v hrnečku, která vypadala jak světýlko naděje. Venku už začínalo být šero a nám se i přes tu hromadu zkonzumovaného kofeinu začaly zavírat oči. Po chvíli nás probrala slečna servírka, která nám na stůl přinesla první kávu – americano bez mléka.
Po chvíli následovalo druhé americano a cappucino. Každá káva měla jako doplněk po svém boku malé kakaové překvapení – máslovou sušenku. Moc jim to spolu slušelo.
Dlouho jsme přemýšleli, jestli si neobjednáme ještě něco na zub. Málem zvítězil ten naprosto neodolatelně vpadající mousse, ale už se do nás prostě nevešel… Tak snad třeba příště!
Jako poslední poznatek, který z našeho německého výletu za kávou mám je – rozhodně nemáte šanci stihnout vše. Nejlepší by bylo naplánovat si alespoň týdenní výlet, během kterého se pokusíte objevovat každý den něco nového.
Pokud se někdo do této kavárny vydáte, anebo ji náhodou znáte, zkuste zjistit něco víc o tom zlatém stroji na štěstí!