Ze začátku jsem si myslela, že tentokrát článek o Prague Coffee Festivalu opravdu vynechám. Opět jsem si to ale nakonec rozmyslela a přicházím se svými kávou provoněnými dojmy, na které jsem si musela vystát dlouhou frontu.
Podobně jako minulý rok jsem na Prague Coffee Festival odjížděla s tím, že si ho chci hlavně užít, ochutnat co nejvíc kávy od pražíren, které ještě neznám, anebo jsem neměla to štěstí je ochutnat, možná zajít na nějakou přednášku nebo workshop a dát si něco dobrého k snědku. S tím klidem u mě bohužel dobře nespolupracuje vědomí toho, že o dni, který právě prožívám, napíšu článek a chci, aby toho v něm bylo, co nejvíc. Stane se z toho pak taková honba za fotkami a poznámkami, mezi kterou často unikají maličkosti, které vlastně dělají tu pravou atmosféru. I tak jsem si nakonec řekla, že foťák vezmu, ale dost možná jen tak pro sebe, abych se za pár let mohla ohlédnout za jedním kávovým dnem. Dalším důvodem byl strach z toho, že bude téměř stejný jako všechny předešlé – co jsem ochutnala, jaká byla atmosféra, byl nějaký workshop…? Jinými slovy by to byla pro čtenáře nuda.
Definitivním impulzem k tomu, že něco napíšu byl jeden z dojmů, který jsem sice čekala, ale ne v takové míře.
Začala bych tím, že jsem se rozhodla opět začít celý festivalový den donutem z Donutshopu. Byl skvělý, ostatně jako bych snad čekala, že to bude jinak. Poté, co jsem se posilnila zajímavým spojením koblihy a kurkumy, vytáhla jsem konečně plánek, abych si udělala představu o tom, kam vyrazím, kolik si pro tento rok káva obsadila hal a především které pražírny neznám a chtěla bych je ochutnat.
Měla jsem několik favoritů, odolala známým lákadlům, u kterých vím, že nezklamou a v programu si chtěla začít zaškrtávat ty, které přeci musím ochutnat. „A co kdybysme to pojali fakt pohodově, prostě si to procházeli, a když nás něco zaujme, tak ochutnáme?“ Odvětil můj doprovod, když viděl, jak jsem hlavou zabořená do plánku. „To zní vlastně fajn… ale rozhodně chci ochutnat Fjord Coffee, protože k nim jsem v Berlíně nestihla zajít.“ Řekla jsem jednoznačně a v duchu si ještě říkala, že musím taky ochutnat Awaken, KALDI, Goriffee a Zoban, o kterých jsem zatím neslyšela. Vydali jsme se tedy do jedné z hal. Moje prvotní dojmy byly asi takové:
Panebože tady je strašně narváno!
Skrz tabulová skla se nádherně prodírají paprsky podzimního slunce…
Co je to africola?
Jé hele, domácí cheesecake a mají dýňový?
A támhle je latteart stage, to bychom se pak mohly podívat na milk battle.
Tak zkusíme třeba tuhle pražírnu?
Páni, to je fronta….
Mmmm, ta Keňa od Penguin Coffee je fakt dobrá!
Sakra, zrovna se mění pražírny, tak si budeme muset na další chvíli počkat.
Nepůjdeme s tím cheesecakem a kávou přecijen ven? Je tu šíleně lidí…
Venku jsme se nadechli a rozhodli se vydat směrem k další hale. Třeba to tam nebude tak narvané a hlavně, za chvíli mělo být u jednoho z espresso barů Fjord Coffee. Uvnitř to narvané bylo, když jsem se pak zorientovala v množství kávomilů, zjistila jsem, že na Fjord už se stojí fronta. „Je to vážně tahle?“ Zeptala jsem se, když jsme stáli už deset minut s pocitem, že seto vůbec nehýbe. „No, snad jo.“ „Tak já se jdu podívat…“ Vydala jsem se s nadějí, že třeba stojíme úplně špatně, ale marně. Stáli jsme dobře. Po skoro třičtvrtě hodině, několika slovech prohozených se známými tvářemi, detailním prohlédnutím si toho, co v této konkrétní hale je, jsme se dostali na řadu. Cappuccino a espresso bylo po tom čekání jako spása. V espressu vynikla acidita Ethiopie, u které jsem si krásně a znovu uvědomila, jak je důležité, aby káva hlavně chutnala a jak to má každý jinak – má milá společnost byla z espressa vlastně trochu zklamaná a mě naopak chutnalo. V cappuccinu se zase ona acidita zjemnila našlehaným mlékem…
Když jsme tak stáli venku s šálky naší pečlivě vystáté kávy, pnutí už to nevydrželo a museli jsme to nějak okomentovat. „Takhle to ale minulý rok nevypadalo, anebo to mám už zkreslené?“ „Ne, já si taky myslím, že tu bylo míň lidí.“ „A není to tím, že jsme přišli na desátou a ne na jedenáctou jako dneska?“ „Jako jasně, asi tam bylo hned ráno míň lidí, ale byly jsme tam do čtyř a takováhle fronta snad ani jednou nebyla…“ „Asi máš pravdu no…“ „Je to škoda.“ Jo, je to škoda. Prague Coffee Festival totiž nabízí tolik skvělých pražíren, má krásné prostory, doprovodný program plný zajímavých přednášek, workshopů, cuppingů, dokonce byla tentokrát i tombola s kávovými výhrami. Je toho tolik, co člověk může ochutnat a zažít. Až na to, že se na něj možná nedostane.
„No, tak jdeme na lov za dalším filtrem?“ Usmála jsem se. Vydali jsme se znovu do haly, kde jsme si před chvílí dovystáli frontu na Fjord a rozhlíželi se kolem sebe. Ačkoliv jsem tím porušila svůj plán ochutnávat, co neznám, skončila jsem u City Roasters. Ty nezklamou. Stihla jsem poslední Nicaraguu s čokoládovým nádechem ještě než se měli vyměnit s Hellen’s Coffee. Spokojeně jsem si ji usrkávala, zatímco jsem si obcházela vystavované espresso stroje a mlýnky.
Pak jsme se rozhodli dát si něco k obědu. Vyhrál to Philly Cheesestake, který byl tak dobrý, že jsem ho zapomněla vyfotit. Sice jsem na něj čekala přes půl hodiny, ale stálo to za to.
Přiznám se, že když jsem se opět vydala mezi espresso a brew bary, viděla ty davy a dlouhé fronty, představila si, jak čekám na kávu další půl hodiny anebo déle, zbaběle jsem to vzdala…. Rozloučila jsem se s kávovým aroma a rozhodla se, že si kavárny a pražírny, které jsem chtěla ochutnat, jako inspiraci ponechám v paměti na moje další kávové objevování.
Nechci rozhodně tvrdit, že byl Prague Coffee Festival špatný, líbil se mi, všechno bylo na jedničku, až na ty davy. Nevím, co to způsobilo. Jestli malý prostor anebo velké množství vstupenek? Vážně nevím… Každopádně doufám, že příští rok si stihnu vystát frontu na víc věcí a zbaběle neuteču před množstvím lidí.
Byli jste někdo na letošním Prague Coffee Festivalu? A jaké máte dojmy?
P.S.
Nic to nemění na tom, že se těším na příští rok.